ondřej kasan

blog

prosinec
21.
2010

Pokojné vánoční svátky 2010

Milí přátelé,

stalo se mou každoroční tradicí na sklonku adventního času napsat pár slov pro zastavení. Tato tradice postupem let měnila svou podobu, ale vždycky jsem se snažil mezi řádky vtisknout aspoň pár skromných myšlenek. Ať už souvislých nebo nesouvislých. Myšlenek, které třeba někomu budou impulsem do jeho současných dnů. Myšlenek, ke kterým mě inspirovaly poslední týdny a o které bych se chtěl podělit.

Text sice píšu sice obecně všem lidem, ale je adresován každému osobně, koho znám - při psaní na vás myslím konkrétně, stejně tak cílím na všechny ostatní, kteří se neznáme.

Čas. Snad jedno z nejskloňovanějšich slov naší doby. Letí rychle, máme ho málo, případně vůbec. Případně se akceleruje tak, že ztrácíme přehled o jeho běhu. S povděkem konstatuji, že posouvání vánočních svátků se díky reklamě, letákům a výzdobě zastavilo někdy na začátku října a nepostupuje dále do letních měsíců. Přestože současný svět marketingově natáhnul dobu vánoční, ve skutečnosti advent zpravidla neprožíváme o nic déle, ani nejspíš o nic radostněji či intenzivněji. Tedy intenzivněji v tom, k čemu advent opravdu slouží. Intenzita se mnohdy v přibližování se Vánoc přeskupuje do zařizování všeho možného světského, byť v dobře míněné touze po perfektnosti a detailů tvořících celek a ne kvůli sobě.

Paradoxem, který jsem vnímal v posledních dnech nejen u sebe, ale i u druhých, byly nejrůznější zákony schválnosti, starosti, nehody, nemoci a pracovní zátěže. Jako by se to nejméně hodilo, do této doby, kterou chce člověk intenzivně prožít právě jinak. Dovedlo mě to ale k myšlence, že to jsou možná události dané shůry, které tak trochu zkouší naši nezdolnost a schopnost si udržet odstup.

Čas je věc, kterou přehazujeme ve svých rukách - ať už jsme svázání nebo máme volnost s jeho nakládáním. Velmi často jsme spíše svázání - povinnostmi a tím, co musíme. Někdy však to "musíme" je jen obrazem naší iluze. Či neochoty nebo neschopnosti. A relativnost a prázdnotu pojmu "nemít čas" si tvrdě uvědomíme až v okamžiku zásadních událostí.

Letošní rok byl pro mě ve znamení proměnlivé Parkinsovy nemoci mého otce, s mozkovou příhodou byl třikrát hospitalizován v nemocnici, měl i své velmi kritické chvíle. V těch okamžicích jsem intenzivně vnímal a prožíval blízkost možného konce. V tu chvíli se pro mě měnil charakter blížících Vánoc na jedno jediné osobní přání - aby s námi mohl zas usednout u štědrovečerní večeře. Všechno ostatní, včetně dárkování a zdobnosti, se dostávalo na vedlejší kolej, bez důležitosti. Člověk samozřejmě nikdy neví dne, ať se to týká jakéhokoli člověka a jakékoli události. Ale v jeho případě snad to nyní vypadá relativně dobře - že mé přání bude vyslyšeno. Že na jeho židli nebude prázdno. To bude můj největší letošní dárek.

Bez ohledu na předchozí odstavec - nezmiňuju to zdaleka poprvé, za to se omlouvám, ale čím déle jsem na světě, tím více si uvědomuji, že to nejcennější, co můžeme dát druhým, je náš čas. Náš osobní čas, dělit se o něj, sdílet se. Je pravdou, že umění darů je nejen v tom je dávat, ale umět je také přijímat. Darem nyní míním právě i čas. Ne každý ho je schopen dobře dávat, stejně tak ne každý je schopen ho dobře přijímat.

Je ale také stejně důležité obdarovávat časem nejen druhé, ale také ho dát sám sobě. Udělat si čas pro sebe samotného. Učme se uchopovat čas a nepouštět ho. Učme se se využívat příležitostí, které nám běh našich vlastních osudů dává. Učme se neodkládat věci "až na někdy příště". Protože žádné příště také být nemusí. Učme se být spontánní. Učme se oddělovat důležité a nedůležité. Učme se být dobrými hospodáři času. Učme se věci dělat a přistupovat k nim jinak. Učme se také informační dietě od všech možných podnětů přesyceného světa - tyto vlivy nás mnohdy okrádají a podléháme jim v podobě zazrcadlené do "nemám čas". Je to všechno jedna z mála cest, jak být v pohodě, s druhými a sám v sobě.

Přeji vám, ať se vám něco z toho podaří v těchto a příštích dnech. Vyjít vstříc tichosti a zklidnění. I přes to, že nám letos kalendář nenadělil více volných dnů. Nebo třeba právě proto je to o důvod víc.

Přeji vám pokojné Vánoční svátky - ať už vám je jejich křesťanský duch blízký nebo vzdálený. Zaposlouchejte se do skutečného ticha a vnímejte autentická poselství, která tyto dny každoročně doprovází.

A sdílejte radost, že žijeme ve středoevropském kulturním prostoru s tolika krásnými tradicemi, stromečky, kapry, a kdy dárky naděluje Ježíšek. V prostoru, ve kterém se neuchytila žádná semivánoční infiltrace ze západu, východu, severu či jihu.

Váš Ondra